Noc v lese

            Včera se mi zdál sen. Sen o tom, že mým spřízněným zvířetem je krásný velký vlk. Byl celý bílý, jen na čele měl černou skvrnu ve tvaru smaragdu. Pobíhal jsem s ním po louce a objevovali jsme spolu nová místa.

Jsem jediný, kdo z naší rodiny obdařené magií ještě nepoznal své spřízněné zvíře. Zvíře, které by mělo skoro stejnou duši jako já a které by mi rozumělo víc než kdokoli jiný.

Ale ten sen všechno mění. Možná to byl prorocký sen. Teď je opravdová šance, že na mě někde tam venku čeká můj vlk. Řekl jsem o tom celý nadšený mé sestře Marii. Té se to ale vůbec nelíbilo a nevěří na prorocké sny. A tak jsem se mého vlka vydal dnešní noc hledat sám, tajně.

Procházel jsem se v lese s batohem s vodou a – pro jistotu – s nožem za opaskem. Chvíli jsem se potuloval lesem, když v tom jsem zahlédl několik metrů ode mě smečku vlků. Čtyři dospělí a šest mláďat. Dostal jsem se k nim, co nejblíž to šlo, aniž by si mě všimli. Žádný z nich ale nebyl ten ze snu. Chystal jsem se nenápadně odejít, ale zakopl jsem a upadl na zem. A v té chvíli si mě všimli. Ten největší vlk se vydává za mnou. Rychle se zvednu. Utíkám pryč.

Po nějaké době už nemůžu běžet. Otáčím se a s úlevou zjišťuji, že už mě nehoní. Usedám tedy do mechu pod strom, abych si odpočinul.

Najednou… Slyším za sebou kroky! Rychle vyskočím na nohy. Je to má sestra. Přicválala za mnou na koni. Musel jsem ji vzbudit, když jsem se vykrádal z domu. „Matěji! Co tu děláš?! Říkala jsem ti, že ten sen je nesmysl. Nasedni si ke mně na koně, jedeme domů.“ Poslechl jsem ji. Beztak už bylo pozdě a já byl unavený. Dojeli jsme na cestu a jeli jsme domů. Cestou jsem se rozhlížel, jestli ho ještě někde nezahlédnu. Byl jsem zklamaný.

Náhle jsem v dálce zahlédl něco bílého. Seskočím za jízdy z koně. Rozběhnu se za tím. Je to vlk! Vypadá přesně jako ten ze snu! Má i ten černý smaragd na čele. Když jsem jen pár kroků od něj zpomalím a pomalu k němu dojdu. Celý se třesu. Podám mu ruku, aby ji mohl očichat a potom ho pohladím. V tom momentě se uvnitř zachvěji. Je to on, mé spřízněné zvíře! Cítím to. A on také. Vidím mu to na očích. Jsem tak šťastný. Pojmenuji ho Ben.

Po chvíli naskočím zpátky na koně. Marie má pravdu. Pořádně se s ním seznámit mohu i ráno. A tak jedeme domů a Ben běží vesele vedle nás.